Sindhština

Sindhština
Sindhština (arabské písmo: سنڌي, dévanágarí: सिन्धी, khúdábádí: ਸਿੰਧੀ, Sindhī) je jazyk pocházející z pákistánské provincie Sind. V Pákistánu ji ovládá přibližně 41 milionů mluvčích, v Indii pak dalších 12 milionů. Po urdštině je sindhština v Pákistánu nejrozšířenějším jazykem, v těchto dvou jazycích jsou také vydávány občanské průkazy. Status úředního jazyka má v Pákistánu a v Indii na státní úrovni. Přestože sindhština jednoznačně patří do skupiny indoárijsých jazyků, je patrný silný vliv drávidských jazyků.

Většina pákistánských mluvčí je soustředěna v provincii Sind. Zbývající mluvčí najdeme v Indii a v sindhských komunitách po celém světě. K rozšíření jazyka došlo po osamostatnění Pákistánu od Indie v roce 1947, kdy Sind opustili hinduisté. S přijetím islámu většinou obyvatel Sindu se pro zápis začalo používat arabské písmo. Po vyhlášení nezávislosti Pákistánu i Indie na Spojeném království představila indická vláda pro zápis sindhštiny písmo dévanágarí. To je dnes používáno hlavně sindhskými hinduisty.

Jako první jazyk je sindhština vyučována na školách v Sindu, jako druhý pak v Balúčistánu. Mnoho vzdělávacích zařízení řízených sindhskou komunitou v Indii, hlavně ve státě Maháráštra, vyučujue sindhštinu buď jako předmět, nebo ji používá přímo jako vyučovací jazyk. Sindhština má velice bohatou slovní zásobu, proto si ji oblíbilo mnoho spisovatelů a najdeme tedy spoustu literárních děl psaných v tomto jazyce.

Dialekty sindhštiny jsou používány na jihu provincie Paňdžáb a v provinciích Balúčistán a Chajbar Paštúnchwá. V Indii jsou rozšířeny ve státech Gudžarát a Rádžasthán.

Státní území
  • Pákistán
    Pákistán, plným názvem Pákistánská islámská republika, je federativní republika ležící v jižní Asii. Na jihovýchodě hraničí s Indií, na severovýchodě s Čínou, na severozápadě s Afghánistánem, na jihozápadě s Íránem. S téměř 227 miliony obyvatel je pátou nejlidnatější zemí světa a druhou nejlidnatější muslimskou zemí na světě. Při svém vzniku v roce 1947 měla země přitom jen 32 milionů obyvatel. Populační boom trvá, takže se očekává, že okolo roku 2045 bude mít Pákistán 400 milionů obyvatel. Z hlediska rozlohy je 33. největší zemí planety.

    Hlavním městem je Islámábád. Největším městem je přístav Karáčí, který byl až do roku 1960 hlavním městem. Karáčí má téměř 15 milionů obyvatel, tedy zhruba stejně jako bývalé Československo. I druhé největší město Láhaur má více obyvatel než Česko, asi 11 milionů. Pákistán je etnicky a jazykově různorodá země.