Nizozemština
Nizozemština je západogermánský jazyk, kterým hovoří jako svou mateřštinou nebo kulturním jazykem asi 24 milionů lidí na celém světě. Někdy se používá nepřesné označení holandština, které může označovat i dialekty provincií Severní a Jižní Holandsko. Vlámština je naproti tomu souhrnný pojem pro mluvenou nizozemštinu ve Vlámsku. Pro spisovnou nizozemštinu existuje jednotná norma. Základem jazyka bylo dolnofranské nářečí, ze kterého se tento jazyk vyvíjel již před 12. stol. V lexikologii i morfologii má hodně společných znaků s němčinou, liší se od ní ale zejména ve výslovnosti a pravopisu.
rozšíření nizozemštiny:
]] Nizozemštinou se hovoří:
* v Nizozemsku (14 mil. mluvčích)
* v severní Belgii – Vlámsku (5,6 mil. mluvčích – zhruba 60 % obyvatel) – úřední jazyk vedle francouzštiny a němčiny
* v severní Francii – departement Nord-Pas-de-Calais – jazyk vlámské menšiny
* mimo Evropu (asi 5 mil. mluvčích)
* na ostrovech Aruba, Bonaire, Curaçao, Saba, Svatý Eustach a Svatý Martin (Nizozemské Antily)
* v Surinamu
* v Indonésii
rozšíření nizozemštiny:
]] Nizozemštinou se hovoří:
* v Nizozemsku (14 mil. mluvčích)
* v severní Belgii – Vlámsku (5,6 mil. mluvčích – zhruba 60 % obyvatel) – úřední jazyk vedle francouzštiny a němčiny
* v severní Francii – departement Nord-Pas-de-Calais – jazyk vlámské menšiny
* mimo Evropu (asi 5 mil. mluvčích)
* na ostrovech Aruba, Bonaire, Curaçao, Saba, Svatý Eustach a Svatý Martin (Nizozemské Antily)
* v Surinamu
* v Indonésii
Státní území
-
Indonésie
Indonéské souostroví bylo významným obchodním centrem nejméně od 7. století, kdy království Šrívidžaja obchodovalo s Čínou a Indií. Místní vládci postupně začali přebírat indickou kulturu, náboženské a politické modely a hinduistická a buddhistická království vzkvétala. Indonéská historie byla ovlivněna snahami cizích mocností ovládnout její přírodní bohatství. Muslimští obchodníci přinesli islám a evropští kolonialisté spolu v době zámořských objevů bojovali o ovládnutí obchodu s kořením na Molukách. Po třech a půl stoletích holandské nadvlády získala Indonésie po druhé světové válce nezávislost. Turbulentní moderní historie země byla ovlivněna přírodními katastrofami, korupcí, separatismem, demokratizací a obdobími prudkých ekonomických změn. -
Belgie
Belgie byla v minulosti součástí historického území zvaného Nizozemí. V současnosti je součástí významné jednotky regionální spolupráce a geopolitického uskupení zvaného Benelux, které tvoří spolu s Nizozemskem a Lucemburskem. Belgie je jednou ze šesti zakladatelských zemí Evropské unie (tato takzvaná Vnitřní šestka vykazuje dodnes vyšší kohezi než celá unie a působí jako širší geopolitické uskupení ). Belgické hlavní město Brusel je také sídlem Evropské komise, Evropské rady a Evropského parlamentu. Belgie přijala euro a je součástí schengenského prostoru. Patří rovněž k zakládajícím členům Severoatlantické aliance (NATO). Také NATO má své hlavní sídlo v Bruselu. -
Nizozemsko
Vedle Nizozemců, kteří tvoří převážnou většinu obyvatelstva, žijí v zemi také původní menšiny Frísů a Němců. V Nizozemsku také žijí imigranti ze stávajících a bývalých nizozemských zámořských území Surinamu, Nizozemských Antil a Indonésie. Další poměrně početné jsou komunity přistěhovalců z Maroka a jiných arabských zemí, z Turecka a mnoha asijských zemí. -
Aruba
Prvními Evropany, kteří ostrov objevili, byli v roce 1499 Španělé. V průběhu 17. století se ostrov stal majetkem Nizozemí, když byl roku 1636 dobyt Nizozemci a od roku 1845 tvořila součást Nizozemských Antil. 1. ledna 1986 získal ostrov zvláštní status v rámci Nizozemského království. V roce 1928 postavila firma Royal Dutch Shell na Arubě první ropnou rafinérii. Zařízení bylo postaveno na západ od hlavního města Oranjestad, brzy přibylo další v oblasti nyní známé jako San Nicolas na východním konci Aruby. Tyto rafinérie zpracovávaly ropu z obrovských venezuelských ropných polí, což na ostrov přineslo prosperitu. Rafinérie na Arubě se stala jednou z největších na světě. Během druhé světové války bylo Nizozemsko okupováno nacistickým Německem. V roce 1940 se ropná zařízení na Arubě dostala pod kontrolu nizozemské exilové vlády v Londýně, což přimělo německé námořnictvo k několika útokům na tato zařízení, zejména v roce 1942. Zejména díky úsilí arubského politika Henny Emana získala Aruba v roce 1947 značnou nezávislost v rámci nizozemské koloniální říše a v srpnu 1947 i ústavu zvanou Staatsreglement. V roce 1954 byla v Nizozemsku přijata Charta Nizozemského království, která upravuje rámec vztahů mezi Nizozemskem a zámořskými územími. Vytvořila jednotku zvanou Nizozemské Antily, která spojila všechny holandské kolonie v Karibiku do jednoho správního celku. Toto uspořádání nemělo na Arubě pozitivní ohlas, protože nový celek tam byl vnímán jako ovládaný Curaçaem. V roce 1972 na konferenci v Nizozemské Guayaně navrhl arubský politik Betico Croes vytvoření společenství čtyř jednotek spojených personální unií nizozemským panovníkem: Aruba, Nizozemsko, Surinam a Nizozemské Antily. Založil stranu Movimiento Electoral di Pueblo, jejímž cílem byla větší autonomie, ale otevřeně hovořila i o tom, že konečným cílem je nezávislý stát. V roce 1976 s tímto výhledem Aruba přijala vlastní vlajku a státní hymnu. V březnu 1977 se konalo referendum, v němž 82% účastníků hlasovalo pro plnou nezávislost na Nizozemsku. Napětí se zvyšovalo, Croes ještě zintenzívnil tlak na nizozemskou vládu uspořádáním generální stávky v roce 1977. Poté byl přijat nizozemským předsedou vlády Joopem den Uylem, výsledkem byla dohoda na přípravě zprávy o možnostech nezávislosti nazvané Aruba en Onafhankelijkheid, achtergronden, modaliteiten, en mogelijkheden; een rapport in eerste aanleg (Aruba a nezávislost, pozadí, modality a příležitosti; předběžná zpráva). V březnu 1983 Nizozemci udělili Arubě autonomii v rámci království. V srpnu 1985 Aruba vypracovala ústavu. 1. ledna 1986, po volbách do svého prvního parlamentu, Aruba oficiálně vystoupila z Nizozemských Antil, a stala se jednou ze zemí Nizozemského království. Zároveň ohlásila, že počítá s plnou nezávislostí plánovanou na rok 1996. Roku 1986 rovněž zavedla vlastní měnu arubský florin (před tímto datem byl v oběhu gulden Nizozemských Antil). Ve stejném roce zemřel Croes, který byl vyhlášen za "Libertador di Aruba", velkého osvoboditele národa. Prvním premiérem v historii se ale nestal, ve volbách těsně před smrti byl poražen Henny Emanem z Arubanské lidové strany. Konec 80. let byl dobou kulminace nadšení z vize nezávislosti. Hodně však změnilo uzavření ropných rafinerií, hlavního zdroje relativního blahobytu Aruby. Od té doby začala Aruba sázet na cestovní ruch a začala zvažovat i negativní důsledky případné nezávislosti. V roce 1990 arubský premiér Nelsona Odubera požádal v nizozemském parlamentu o odklad přechodu na plnou nezávislost, a to bez určení nového termínu. Článek ústavy, který plánoval úplnou nezávislost Aruby, byl z ní vypuštěn v roce 1995. Aruba též zintenzivnila spolupráci s dalšími jednotkami Antil, zejména na rozvoji turistického ruchu. -
Curaçao
Dříve byl formálně nazýván Curaçao and Dependencies (1815–1954) a Country of Curaçao (nizozemsky: Land Curaçao; papiamentsky: Pais Kòrsou). Skládá se z hlavního ostrova Curaçao a neobydleného ostrova Klein Curaçao („Malé Curaçao“). Na ostrově žije obyvatel na celkem 444 čtverečních kilometrech. Hlavním městem je Willemstad. -
Karibské Nizozemsko
Karibské Nizozemsko vzniklo 10. října 2010, kdy zanikly Nizozemské Antily a tyto 3 ostrovy získaly nové postavení v rámci Nizozemska. Za zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, imigrační politiku, daňový systém, policii, vzdělávací a sociální systém je zodpovědná Národní kancelář pro Karibské Nizozemsko (nizozemsky Rijksdienst Caribisch Nederland). -
Svatý Martin
Do 10. října 2010 tvořil Sint Maarten společně s dalšími čtyřmi ostrovy Nizozemské Antily. Po tomto datu získal status „konstituční země Nizozemského království“. -
Surinam
Surinam vede hraniční spory s Francouzskou Guyanou (území na pravém břehu horního toku řeky Maroni) i Guyanou (region Tigri), která požaduje vyřešení sporu o námořní hranici v pobřežních vodách.