Finština
Finština (zast. čuchonština) je státní jazyk Finska, kde s ní hovoří přibližně 5 milionů mluvčích. Ve světě, zejména ve Švédsku a ruské části Karélie, pak finsky mluví další milion lidí. Tento ugrofinský, konkrétně baltofinský jazyk, si i přes dlouhé soužití s indoevropskými jazyky zachoval mnohé své charakteristické rysy. Vliv germánských jazyků je zřetelný například na systému slovesných časů (obohacení o perifrasticky tvořené tvary časů předpřítomného, předminulého a málo užívaného budoucího) nebo preferování vedlejších vět před konstrukcemi s nominálními tvary sloves.
První psané finské texty se objevily v 16. století. První knihu vydal Mikael Agricola roku 1548, a to překlad Nového zákona.
Až do roku 1863 byla úředním jazykem na finském území švédština. Po přechodu Finska pod vládu Ruska roku 1809 se ruští vládci snažili oslabit vazby na Švédsko i podporou finštiny. Od roku 1863 se mohl jazyk používat při styku s úřady. Od roku 1883 pak byla finština doporučena k používání na úřadech a při vydávání dokumentů. Od roku 1893 je finština ve Finsku zcela rovnoprávná se švédštinou.
Ve finštině je velký rozdíl mezi mluveným a psaným jazykem. Vykání se použije jen při velmi zdvořilé konverzaci nebo projevu. Mnoho slov je v hovorové finštině odlišných. Například „já jsem“ – minä olen se zkracuje na mä oon, nebo „máš?“ – onko sinulla? na onks sulla?
Ve finštině jsou též stále aktivní nářečí, hlavní dvě větve jsou východní a západní.
Kromě severogermánských jazyků, a to zejména švédštiny, měly vliv na finskou slovní zásobu jazyky baltské, hansovní němčina, ruština a dnes především angličtina.
První psané finské texty se objevily v 16. století. První knihu vydal Mikael Agricola roku 1548, a to překlad Nového zákona.
Až do roku 1863 byla úředním jazykem na finském území švédština. Po přechodu Finska pod vládu Ruska roku 1809 se ruští vládci snažili oslabit vazby na Švédsko i podporou finštiny. Od roku 1863 se mohl jazyk používat při styku s úřady. Od roku 1883 pak byla finština doporučena k používání na úřadech a při vydávání dokumentů. Od roku 1893 je finština ve Finsku zcela rovnoprávná se švédštinou.
Ve finštině je velký rozdíl mezi mluveným a psaným jazykem. Vykání se použije jen při velmi zdvořilé konverzaci nebo projevu. Mnoho slov je v hovorové finštině odlišných. Například „já jsem“ – minä olen se zkracuje na mä oon, nebo „máš?“ – onko sinulla? na onks sulla?
Ve finštině jsou též stále aktivní nářečí, hlavní dvě větve jsou východní a západní.
Kromě severogermánských jazyků, a to zejména švédštiny, měly vliv na finskou slovní zásobu jazyky baltské, hansovní němčina, ruština a dnes především angličtina.
Státní území
-
Finsko
Finsko, plným názvem Finská republika , je severský stát v severní Evropě omývaný Baltským mořem, Botnickým zálivem a Finským zálivem, hraničící s Norskem na severu, Švédskem na severozápadě a Ruskem na východě. Hlavním a největším městem jsou Helsinky. Další významná města jsou Espoo, Vantaa, Tampere, Oulu a Turku.
Země má 5,6 milionu obyvatel (k roku 2020), z nichž většina žije ve střední a jižní části země a mluví finsky, baltofinským jazykem z rodiny uralských jazyků, nepříbuzným se skandinávskými jazyky. Finsko je osmá největší země v Evropě a nejřídčeji osídlená země v Evropské unii. Je parlamentní republikou skládající se z 309 obcí a jednoho autonomního území – Alandských ostrovů. Více než 1,4 milionu lidí žije v metropolitní oblasti Velké Helsinky, která produkuje třetinu hrubého domácího produktu země. Švédština je druhým oficiálním jazykem Finska, zejména v některých pobřežních oblastech a na Alandech. Na severu země, v Laponsku, je tradiční místo života Sámů, domorodých ugrofinských obyvatel. Velká většina Finů je členem Evangelické luteránské církve. -
Norsko
Norsko, plným názvem Norské království , je jedním ze severských států na Skandinávském poloostrově v severní Evropě. Má rozlohu 385 207 km² a žije v něm 5 400 000 osob. Hlavním městem je Oslo. Norsko je unitární stát a parlamentní monarchie. Sousedí se Švédskem na většině jihovýchodní hranice, s Finskem a Ruskem na severovýchodě. Pod norskou suverenitu patří rovněž arktické souostroví Svalbard (Špicberky) a ostrov Jan Mayen, jež leží nedaleko Islandu. Administrativně dosud patří Norsku také ostrov Bouvetøya v jižním Atlantiku. Země si činí nárok i na Ostrov Petra I. v jižním Pacifiku a teritorium Země královny Maud (Dronning Maud Land) v Antarktidě.
Norsko je převážně hornatá země, nejvyšší hora Galdhøpiggen měří 2 469 metrů. V její blízkosti také leží dva norské ledovce Jostedalsbreen a Jotunheimen, lákající každý rok tisíce turistů. Na mezinárodní silnici E16, spojující Oslo s Bergenem na západním pobřeží Norska, se nachází nejdelší silniční tunel na světě (Lærdalský tunel, 24,5 km dlouhý). -
Švédsko
Švédsko (, plným názvem Švédské království, ), je jedním ze severských států na Skandinávském poloostrově v severní Evropě. Švédsko hraničí na západě s Norskem, na východě s Finskem a na jihu je spojeno s Dánskem unikátním mostem-tunelem přes průliv Öresund.
Švédsko je se svou rozlohou 449 964 km² třetí největší zemí Evropské unie. Celkový počet obyvatel je zhruba 10 milionů, přičemž hustota osídlení je nízká (20 obyvatel na km²). Obyvatelstvo je koncentrováno především v jižní polovině země. Zhruba 85 % populace žije v městských oblastech. Hlavní město Švédska je Stockholm, které je zároveň i největším švédským městem.