Mapa - Spojené arabské emiráty (United Arab Emirates)

Vlajka Spojených arabských emirátů

Spojené arabské emiráty, zkratkou SAE, někdy zvané jen Emiráty, jsou federací sedmi konstitutivních emirátů na Blízkém východě, rozkládající se v jihozápadní Asii ve východní části Arabského poloostrova při pobřeží Perského zálivu. Na pevnině sousedí s Ománem a Saúdskou Arábií a rovněž sdílí námořní hranici s Katarem, Íránem a Pákistánem. Jedná se o konstituční monarchii. Každý ze sedmi emirátů – Abú Zabí, Adžmán, Dubaj, Fudžajra, Rás al-Chajma, Umm al-Kuvajn a Šardžá – má vlastního vládce, emíra. Tito vládci společně tvoří Federální nejvyšší radu a volí ze svého středu jednoho, který pak slouží jako prezident Spojených arabských emirátů. Abú Zabí slouží jako hlavní město, nejlidnatějším městem je ale Dubaj. Počet obyvatel Emirátů byl v roce 2020 odhadnut na 9,89 milionu. Z toho jsou odhadem 1,4 milionu občané a zbytek přistěhovalci bez občanství. Islám je státním náboženstvím a arabština úředním jazykem.

Bohatství státu spočívá v přírodních zdrojích. SAE mají šesté největší zásoby ropy na světě a sedmé největší zásoby zemního plynu. Přesto se vláda, již od časů otce zakladatele Zajd bin Sultána Ál Nahjána, spoléhá zdaleka nejméně ze všech států Perského zálivu na ropu a plyn – zaměřuje se i na cestovní ruch a služby, hodně investic jde do zdravotnictví, vzdělávání a infrastruktury. Vláda Spojených arabských emirátů nevybírá od svých občanů daň z příjmu, tu platí jen právnické osoby. V roce 2018 byla zavedena daň z přidané hodnoty ve výši 5 %.

SAE je členem OSN, Ligy arabských států, Organizace islámské spolupráce, Organizace zemí vyvážejících ropu, Hnutí nezúčastněných zemí a Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu. Nejbližšími spojenci Emirátů jsou Saúdská Arábie (někdy označovaná za hegemona v oblasti), Omán a Bahrajn. Tyto státy spolu obvykle koordinují zahraniční politiku. Na globální poli jsou klíčovým spojencem země Spojené státy americké.

Pohřebiště kultury [[Umm Al-Nar]] Kamenný nástroj používaný k porážení zvířat objevený u pobřeží Perského zálivu naznačuje, že lidé v oblasti sídlili možná již před 130 000 lety.

Pravěké osídlení bylo archeologicky doloženo k době 5000 let př. n. l. Souvislé trvání osady při zálivu sahá do doby 3200 př. n. l., archeologové hovoří v této souvislosti o kultuře Hafit. V období 2600–2000 př. n. l. existovala na území současných Spojených arabských emirátů, zejména kolem dnešního Abú Zabí, kultura doby bronzové zvaná Umm Al-Nar. Tato kultura obchodovala s Harappskou kulturou v údolí Indu, s Mezopotámií, jakož i se starým Íránem, Baktrií a Levantou. Sumerské zdroje hovoří o území dnešních Emirátů jako o domově „Makkanů“ nebo „Maganů“.

Další kultura zvaná Wadi Suq (2000 až 1300 př. n. l.), řazená k době železné, již přešla ke kočovnictví a vytvořila první zavlažovací systémy umožňující osídlení i více ve vnitrozemí.

Někdy po roce 1200 př. n. l. území ovládli Achaimenovci (o čase jejich příchodu do oblasti se vedou spory, jejich vliv je doložen spíše až od 7. století př. n. l.), kteří pak roku 550 př. n. l. zformovali Achaimenovskou říši, zvanou též První perská říše, jejíž součástí se emirátské území stalo. V achaimenovské éře došlo k výstavbě opevněných osad a vybudování zavlažovacího systému zvaného falaj. Po rozbití říše, způsobeném invazí Alexandra Makedonského roku 330 př. n. l., se historické údaje o oblasti ztrácejí, určité civilizační centrum se totiž zachovalo spíše v oblasti dnešního Ománu. Zdá se však, že zejména od 2. století docházelo k příchodu kmenů ze západu a jihozápadu Arabského poloostrova, zhruba z území dnešní Saúdské Arábie. Území ve 3. století ovládali Sásánovci, centrum jejich říše bylo však mnohem severněji, na území dnešního Iráku a Íránu, a emirátské území bylo jen periferií.

Je známo, že kolem roku 600 se v oblasti uchytilo nestoriánské křesťanství. Ale nakonec jasně převládl islám. Zakladatel islámu Mohamed oslovil vládce Ománu již roku 630, devět let po hidžře. Ti odcestovali do Medíny a konvertovali k islámu. Zároveň přijali úkol vyhnat Sásánovce, což se jim podařilo. Po smrti Mohameda hrozilo, že se nové islámské komunity na jihu Perského zálivu rozpadnou a hrozila i povstání proti muslimským vůdcům. Chalífa Abú Bakr tak vyslal z hlavního města Medíny armádu, která území ovládla (tzv. války ridda zvané též války proti apostázi) a území Emirátů tak bylo začleněno do nově vzniklého Rášidského chalífátu. Důležitými body se v té době stal přístav Džulfar (dnešní Rás al-Chajma) a oáza tehdy zvaná Tu'am, jež byla důležitým obchodním centrem pro velbloudí karavany cestující mezi pobřežím a arabským vnitrozemím.

Rás al-Chajmu roku 1809 ]] Emiráty se v závěru 18. století staly místem hospodářského a politického zájmu Britů, kteří ovládli celé území a od roku 1787 vytvořili síť vojenských základen – typové pevnosti na čtvercovém půdorysu se čtyřmi válcovými věžemi a dvěma podzemními patry. Důvodem měl být boj s pirátstvím, Britové toto území nazývali také Pirátským pobřežím. Emirátští historikové však teze o pirátství odmítají, z jejich úhlu pohledu čelili Britové především odporu Al Kavasim, který byl dle nich logický a legitimní, a boj proti pirátům byl jen záminkou k postupnému ovládnutí oblasti, zejména obchodu s perlami. Knihu vyvracející mýtus o pirátství sepsal v roce 1986 i jeden z emírů, Sultan bin Muhammad Al-Kasimi, vládce emirátu Šardžá.

[[Dubaj v roce 1950]] Mnozí šejkové se cítili poškozeni vyhlášením protektorátu, i proto, že britský zákaz obchodu s otroky vedl ke ztrátě jejich důležitého zdroje příjmů. Obchod s perlami jim však brzy nahradil tyto ztráty a konec 19. století a začátek 20. století byly ve znamení prosperity. Obchody však narušila nejprve první světová válka a později dvě rány, které přišly téměř současně: velká hospodářská krize a vynález umělé výroby perel. Poslední ránu zasadila obchodu s pravými perlami vláda nově vzniklé nezávislé Indie v roce 1947, když uvalila vysoká cla na perly dovážené z Perského zálivu. To vedlo k extrémním ekonomickým obtížím celé oblasti.