Severní sámština
rozšíření severní sámštiny označuje č. 5 Severní sámština (severos. davvisámegiella nebo jen sámegiella) je nejrozšířenějším sámským jazykem. Mluví jí 15 000 až 25 000 lidí především v severních částech Norska, Švédska a Finska. Severní sámština patří spolu s ostatními sámskými jazyky do uralské jazykové rodiny mezi skupinu jazyků ugrofinských. Je tedy (kromě ostatních sámských jazyků) příbuzná například s finštinou, estonštinou nebo vzdáleněji s maďarštinou.
Severní sámština byla poprvé podrobně popsána norským knězem a lingvistou Knudem Leemem v roce 1748 v publikaci En lappisk Grammatica efter den Dialect, som bruges af Field-Lapperne udi Porsanger-Fiorden a ve slovnících z let 1752 a 1768. Jedním z Leemových kolegů byl Anders Porsanger, jenž studoval mimo jiné na Trondheimské katedrální škole. Jeho práce ale nemohly být publikovány kvůli tehdejším rasistickým postojům vůči Sámům. Většina jeho prací zmizela.
Kořeny současného pravopisu severní sámštiny položil dánský filolog Rasmus Rask, který v roce 1832 publikoval dílo ''Ræsonneret lappisk sproglære efter den sprogart, som bruges af fjældlapperne i Porsangerfjorden i Finmarken. En omarbejdelse af Prof. Knud Leems Lappiske grammatica''. Raskův pravopis, inspirovaný pravopisem českým, stál na principu jedna hláska – jedno písmeno. Všechny pozdější typy pravopisu severní sámštiny byly založeny na Raskově systému, zatímco například lulejská sámština a jižní sámština používají pravopis založený především na švédštině a norštině. Následování Raskova systému znamenalo, že některá písmena používají diakritiku (č, đ, ŋ, š, ŧ, ž), což při psaní na počítači až do vynalezení Unicodu představovalo značné potíže.
Lze říci, že severní sámština byla popsána lépe než norština před tím, než Ivar Aasen publikoval svou gramatiku norštiny.
Severní sámština je stále užívána ve třech různých státech, z nichž každý používal po mnoho let vlastní severosámský pravopis. Při překladu bible do severní sámštiny, v prvních sámských novinách, Saǥai Muittalægje, a v náboženských novinách Nuorttanaste byl používán Friisův pravopis. Nor Konrad Nielsen vytvořil vlastní pravopis pro slovník Lappisk ordbok. V roce 1948 byly norský a švédský pravopis sloučeny v jeden, nazvaný Bergsland-Ruongův pravopis, nicméně v Norsku se příliš neuchytil. Navíc tehdejší moc zakázala praktické užívání sámštiny. V roce 1979 byla přijata oficiální verze pravopisu severní sámštiny pro Norsko, Švédsko i Finsko.
V současnosti je severní sámština úředním jazykem ve dvou norských krajích (fylke), Finnmark a Troms, a v šesti obcích (Kautokeino, Karasjok, Nesseby, Tana, Porsanger a Kåfjord). Sámové narození před rokem 1977 se neučili ve škole psát sámsky.
Severní sámština byla poprvé podrobně popsána norským knězem a lingvistou Knudem Leemem v roce 1748 v publikaci En lappisk Grammatica efter den Dialect, som bruges af Field-Lapperne udi Porsanger-Fiorden a ve slovnících z let 1752 a 1768. Jedním z Leemových kolegů byl Anders Porsanger, jenž studoval mimo jiné na Trondheimské katedrální škole. Jeho práce ale nemohly být publikovány kvůli tehdejším rasistickým postojům vůči Sámům. Většina jeho prací zmizela.
Kořeny současného pravopisu severní sámštiny položil dánský filolog Rasmus Rask, který v roce 1832 publikoval dílo ''Ræsonneret lappisk sproglære efter den sprogart, som bruges af fjældlapperne i Porsangerfjorden i Finmarken. En omarbejdelse af Prof. Knud Leems Lappiske grammatica''. Raskův pravopis, inspirovaný pravopisem českým, stál na principu jedna hláska – jedno písmeno. Všechny pozdější typy pravopisu severní sámštiny byly založeny na Raskově systému, zatímco například lulejská sámština a jižní sámština používají pravopis založený především na švédštině a norštině. Následování Raskova systému znamenalo, že některá písmena používají diakritiku (č, đ, ŋ, š, ŧ, ž), což při psaní na počítači až do vynalezení Unicodu představovalo značné potíže.
Lze říci, že severní sámština byla popsána lépe než norština před tím, než Ivar Aasen publikoval svou gramatiku norštiny.
Severní sámština je stále užívána ve třech různých státech, z nichž každý používal po mnoho let vlastní severosámský pravopis. Při překladu bible do severní sámštiny, v prvních sámských novinách, Saǥai Muittalægje, a v náboženských novinách Nuorttanaste byl používán Friisův pravopis. Nor Konrad Nielsen vytvořil vlastní pravopis pro slovník Lappisk ordbok. V roce 1948 byly norský a švédský pravopis sloučeny v jeden, nazvaný Bergsland-Ruongův pravopis, nicméně v Norsku se příliš neuchytil. Navíc tehdejší moc zakázala praktické užívání sámštiny. V roce 1979 byla přijata oficiální verze pravopisu severní sámštiny pro Norsko, Švédsko i Finsko.
V současnosti je severní sámština úředním jazykem ve dvou norských krajích (fylke), Finnmark a Troms, a v šesti obcích (Kautokeino, Karasjok, Nesseby, Tana, Porsanger a Kåfjord). Sámové narození před rokem 1977 se neučili ve škole psát sámsky.
Státní území
-
Norsko
Norsko, plným názvem Norské království , je jedním ze severských států na Skandinávském poloostrově v severní Evropě. Má rozlohu 385 207 km² a žije v něm 5 400 000 osob. Hlavním městem je Oslo. Norsko je unitární stát a parlamentní monarchie. Sousedí se Švédskem na většině jihovýchodní hranice, s Finskem a Ruskem na severovýchodě. Pod norskou suverenitu patří rovněž arktické souostroví Svalbard (Špicberky) a ostrov Jan Mayen, jež leží nedaleko Islandu. Administrativně dosud patří Norsku také ostrov Bouvetøya v jižním Atlantiku. Země si činí nárok i na Ostrov Petra I. v jižním Pacifiku a teritorium Země královny Maud (Dronning Maud Land) v Antarktidě.
Norsko je převážně hornatá země, nejvyšší hora Galdhøpiggen měří 2 469 metrů. V její blízkosti také leží dva norské ledovce Jostedalsbreen a Jotunheimen, lákající každý rok tisíce turistů. Na mezinárodní silnici E16, spojující Oslo s Bergenem na západním pobřeží Norska, se nachází nejdelší silniční tunel na světě (Lærdalský tunel, 24,5 km dlouhý). -
Švédsko
Švédsko (, plným názvem Švédské království, ), je jedním ze severských států na Skandinávském poloostrově v severní Evropě. Švédsko hraničí na západě s Norskem, na východě s Finskem a na jihu je spojeno s Dánskem unikátním mostem-tunelem přes průliv Öresund.
Švédsko je se svou rozlohou 449 964 km² třetí největší zemí Evropské unie. Celkový počet obyvatel je zhruba 10 milionů, přičemž hustota osídlení je nízká (20 obyvatel na km²). Obyvatelstvo je koncentrováno především v jižní polovině země. Zhruba 85 % populace žije v městských oblastech. Hlavní město Švédska je Stockholm, které je zároveň i největším švédským městem.