Čínština
Čínština, neboli čínské jazyky (汉语 / 漢語; Chan-jü nebo 中文; Čung-wen), je skupina příbuzných, ale v mnoha případech vzájemně nesrozumitelných jazyků, které patří do sinotibetské jazykové rodiny. Přesto, že jsou svými mluvčími často označovány za pouhé dialekty, jsou tyto jazyky ve skutečnosti velice rozmanité a čínština tvoří jednu ze dvou větví sinotibetských jazyků (tou druhou jsou tibetobarmské jazyky). Všechny čínské jazyky jsou tónové a analytické. V závislosti na klasifikačním systému se v rámci čínštiny rozeznává 7–13 hlavních skupin. Zdaleka nejpočetnější skupinou jsou severočínské dialekty, které mají 960 milionů rodilých mluvčích; následuje Wu s 80 miliony mluvčími. Důležitá je kantonština, která se používá v Hongkongu.
Čínština je nejpočetnější rodný jazyk na světě. Čínštinu používá jako mateřský jazyk kolem 1,2 miliardy lidí, což je 16 % světové populace. Čínsky mluví především Chanové, ale i jiné etnické skupiny v Číně a na Tchaj-wanu. Významným jazykem je také v Singapuru, Malajsii a čínských komunitách v jiných zemích.
Standardizovanou a spisovnou formou čínštiny je standardní čínština neboli mandarínština/mandarínská čínština (v kontinentální Číně známá jako 普通话; pchu-tchung-chua, na Tchaj-wanu jako 國語; kuo-jü), která je založena na pekingském nářečí, které patří do širší skupiny severočínských dialektů. Zapisuje se pomocí čínských znaků, což jsou logogramy, takže jim nemají problém porozumět ani mluvčí vzájemně nesrozumitelných čínských jazyků. Standardní čínština je úředním jazykem v ČLR, na Tchaj-wanu a je jedním ze čtyř úředních jazyků Singapuru. Je také jedním z šesti jednacích jazyků OSN.
V českém jazykovém prostředí odkazuje pojem „čínština“ nejčastěji na současnou standardní čínštinu (TZ: 現代標準漢語 ZZ: 现代标准汉语 pinyin: Xiàndài biāozhǔn Hànyǔ, český přepis: Sien-taj piao-čun Chan-jü), která je z lexikálně-gramatického hlediska založena na vzorových dílech napsaných jazykem paj-chua, z hlediska fonetického založena na pekingském dialektu a jejímž základem je severní dialektická skupina (někdy nazývaná jako mandarínština). Dle názoru některých badatelů není čínština jednotným jazykem, ale sestává z několika menších jazyků. Často je uváděn počet 7 podle sedmi velkých skupin dialektů (viz dále). Vzhledem k tomu, že tyto dialekty se v mnoha zásadních charakteristikách shodují, je tento názor přes svou rozšířenost sporný, zvláště připočteme-li skutečnost, že jazyky jsou definovány i mimojazykovými skutečnostmi, např. kulturními a politickými. Úřední forma (norma) tohoto jazyka se v Čínské lidové republice nazývá pǔtōnghuà, obecně srozumitelný jazyk (TZ: 普通話 ZZ: 普通话, český přepis: pchu-tchung-chua), v Čínské republice na Tchaj-wanu guóyǔ, národní jazyk (TZ: 國語 ZZ: 国语, český přepis: kuo-jü) a v Singapuru huáyǔ, tj. „čínský jazyk“ (TZ: 華語 ZZ: 华语, český přepis: chua-jü). Kromě výše uvedené moderní standardní čínštiny užívají rodilí mluvčí celou řadu více či méně příbuzných dialektů, které lze dle různých kritérií dělit do několika skupin, nicméně platí, že moderní standardní čínština v současné době funguje jako dorozumívací prostředek mezi mluvčími odlišných nářečních skupin bez ohledu na to, že výslovnost jednotlivých slabik je do určité míry ovlivněna rodným nářečím mluvčího a s výslovností přesně podle stanovené normy se lze setkat pouze v omezené míře, např. ve sdělovacích prostředcích nebo ve školách u pedagogů speciálně cvičených pro výuku čínského jazyka. Čínský ekvivalent pro čínštinu Hànyǔ odkazuje obecně k jazyku národa Hanů a je neutrální z hlediska psanosti či mluvenosti. Především k psané čínštině odkazuje pojem Zhōngwén, k čínštině mluvené pak Zhōngguóhuà (TZ: 中國話 ZZ: 中国话, český přepis: Čung-kuo-chua). Srovnej významy morfémů, které jsou v pojmech obsaženy: yǔ 语 'jazyk coby systém', wén 文 'text, psaný jazyk', huà 话 'řeč').
Čínština se zapisuje čínskými znaky, které mohou být přečteny v jakékoli výslovnosti, tj. v kterémkoli dialektu. Bez ohledu na jednotlivé čínské dialekty se valná většina textů píše současným spisovným jazykem (TZ: 現代書面語 ZZ: 现代书面语 pinyin: xiàndài shūmiànyǔ, český přepis: sien-taj šu-mien-jü), vycházejícím z jazyka paj-chua, jehož základem je severní dialektická skupina. K zápisu se na pevninské Číně užívá zjednodušených čínských znaků nebo čínské hláskové abecedy nazývané pchin-jin, na Tchaj-wanu se užívá tradičních (nezjednodušených) čínských znaků. Pro severní dialektickou skupinu se někdy nesprávně užívá anglicismus mandarínština. Nejedná se tak o současnou standardní čínštinu. I v anglicky mluvících zemích se pomalu upouští od zavádějícího pojmu Mandarin Chinese, který je v akademických kruzích nahrazován pojmem Modern Standard Chinese.
Čínština je nejpočetnější rodný jazyk na světě. Čínštinu používá jako mateřský jazyk kolem 1,2 miliardy lidí, což je 16 % světové populace. Čínsky mluví především Chanové, ale i jiné etnické skupiny v Číně a na Tchaj-wanu. Významným jazykem je také v Singapuru, Malajsii a čínských komunitách v jiných zemích.
Standardizovanou a spisovnou formou čínštiny je standardní čínština neboli mandarínština/mandarínská čínština (v kontinentální Číně známá jako 普通话; pchu-tchung-chua, na Tchaj-wanu jako 國語; kuo-jü), která je založena na pekingském nářečí, které patří do širší skupiny severočínských dialektů. Zapisuje se pomocí čínských znaků, což jsou logogramy, takže jim nemají problém porozumět ani mluvčí vzájemně nesrozumitelných čínských jazyků. Standardní čínština je úředním jazykem v ČLR, na Tchaj-wanu a je jedním ze čtyř úředních jazyků Singapuru. Je také jedním z šesti jednacích jazyků OSN.
V českém jazykovém prostředí odkazuje pojem „čínština“ nejčastěji na současnou standardní čínštinu (TZ: 現代標準漢語 ZZ: 现代标准汉语 pinyin: Xiàndài biāozhǔn Hànyǔ, český přepis: Sien-taj piao-čun Chan-jü), která je z lexikálně-gramatického hlediska založena na vzorových dílech napsaných jazykem paj-chua, z hlediska fonetického založena na pekingském dialektu a jejímž základem je severní dialektická skupina (někdy nazývaná jako mandarínština). Dle názoru některých badatelů není čínština jednotným jazykem, ale sestává z několika menších jazyků. Často je uváděn počet 7 podle sedmi velkých skupin dialektů (viz dále). Vzhledem k tomu, že tyto dialekty se v mnoha zásadních charakteristikách shodují, je tento názor přes svou rozšířenost sporný, zvláště připočteme-li skutečnost, že jazyky jsou definovány i mimojazykovými skutečnostmi, např. kulturními a politickými. Úřední forma (norma) tohoto jazyka se v Čínské lidové republice nazývá pǔtōnghuà, obecně srozumitelný jazyk (TZ: 普通話 ZZ: 普通话, český přepis: pchu-tchung-chua), v Čínské republice na Tchaj-wanu guóyǔ, národní jazyk (TZ: 國語 ZZ: 国语, český přepis: kuo-jü) a v Singapuru huáyǔ, tj. „čínský jazyk“ (TZ: 華語 ZZ: 华语, český přepis: chua-jü). Kromě výše uvedené moderní standardní čínštiny užívají rodilí mluvčí celou řadu více či méně příbuzných dialektů, které lze dle různých kritérií dělit do několika skupin, nicméně platí, že moderní standardní čínština v současné době funguje jako dorozumívací prostředek mezi mluvčími odlišných nářečních skupin bez ohledu na to, že výslovnost jednotlivých slabik je do určité míry ovlivněna rodným nářečím mluvčího a s výslovností přesně podle stanovené normy se lze setkat pouze v omezené míře, např. ve sdělovacích prostředcích nebo ve školách u pedagogů speciálně cvičených pro výuku čínského jazyka. Čínský ekvivalent pro čínštinu Hànyǔ odkazuje obecně k jazyku národa Hanů a je neutrální z hlediska psanosti či mluvenosti. Především k psané čínštině odkazuje pojem Zhōngwén, k čínštině mluvené pak Zhōngguóhuà (TZ: 中國話 ZZ: 中国话, český přepis: Čung-kuo-chua). Srovnej významy morfémů, které jsou v pojmech obsaženy: yǔ 语 'jazyk coby systém', wén 文 'text, psaný jazyk', huà 话 'řeč').
Čínština se zapisuje čínskými znaky, které mohou být přečteny v jakékoli výslovnosti, tj. v kterémkoli dialektu. Bez ohledu na jednotlivé čínské dialekty se valná většina textů píše současným spisovným jazykem (TZ: 現代書面語 ZZ: 现代书面语 pinyin: xiàndài shūmiànyǔ, český přepis: sien-taj šu-mien-jü), vycházejícím z jazyka paj-chua, jehož základem je severní dialektická skupina. K zápisu se na pevninské Číně užívá zjednodušených čínských znaků nebo čínské hláskové abecedy nazývané pchin-jin, na Tchaj-wanu se užívá tradičních (nezjednodušených) čínských znaků. Pro severní dialektickou skupinu se někdy nesprávně užívá anglicismus mandarínština. Nejedná se tak o současnou standardní čínštinu. I v anglicky mluvících zemích se pomalu upouští od zavádějícího pojmu Mandarin Chinese, který je v akademických kruzích nahrazován pojmem Modern Standard Chinese.
Státní území
-
Hongkong
Hongkong (, kantonsky Hèung-gáwng, doslova Voňavý přístav) je samostatné město a region sousedící s Čínskou lidovou republikou, ležící na pobřeží Jihočínského moře. Hongkong je významné ekonomické a obchodní centrum. Patří mezi nejhustěji osídlené oblasti světa. Oficiální název regionu je Hongkong (, anglicky Hong Kong Special Administrative Region of the People's Republic of China). Podle ústavy se Hongkong těší vysokému stupni autonomie, pouze za mezinárodní politiku a ozbrojené síly zodpovídá centrální vláda v Pekingu.
Hongkong byl osídlen již od neolitu. První Evropan, který toto místo navštívil, byl portugalský mořeplavec Jorge Álvares v roce 1513. Portugalci poté zřídili obchodní stanici v sousedním Macau. -
Macao
Macao (tradiční znaky: 澳門; zjednodušené znaky: 澳门; pinyin: Àomén, portugalsky Macau) je bývalá portugalská kolonie, od roku 1999 zvláštní správní oblast Čínské lidové republiky. Rozprostírá se při ústí Perlové řeky do Jihočínského moře, 60 kilometrů západně od Hongkongu. Jedná se o nejhustěji obydlenou oblast na světě. Historické centrum Macaa je součástí světového dědictví. Město je považováno za hlavní čínské město hazardu, nachází se zde mnoho kasin.
Macao bylo nejdříve známé pod několika jmény. Bylo nazýváno například Chao-ťing, Ťing-chaj a Ma-ťiao. -
Malajsie
Malajsie je federativní konstituční monarchie v jihovýchodní Asii. Rozkládá se na jihu Malajského poloostrova, na severu ostrova Borneo a dalších malých ostrovech. Jejími sousedy jsou Indonésie, Brunej, Singapur a Thajsko. Od Filipín je odděluje Suluské moře.
Malajsie má svůj původ v malajských královstvích, která se v 18. století stala součástí Britského impéria. Nezávislosti dosáhla Malaja 31. srpna 1957, roku 1963 se sjednotila se Severním Borneem, Singapurem a Sarawakem jako Malajsie, Singapur se po dvou letech oddělil. Nyní je Malajsie volenou rotační federativní konstituční monarchií sestávající ze třinácti států (monarchií i republik) a tří teritorií pod správou federace. Státní zřízení má velice blízké britskému westminsterskému parlamentárnímu systému a právní systém je založen na obecném právu (Angloamerické právo). Je zde ale dvojí soudnictví, malajsijští muslimové podléhají právu šaría. Malajsijského krále volí devět dědičných monarchů členských států podle rotačního principu mezi sebou. Má pětileté funkční období a jeho pravomoci jsou převážně ceremoniální. -
Singapur
Singapur, plným názvem Singapurská republika, je městský stát v jihovýchodní Asii na stejnojmenném ostrově a přilehlých 63 ostrůvcích. Plochu některých z nich Singapur zvětšuje vysušováním moře. Leží asi jeden stupeň zeměpisné šířky (137 kilometrů) severně od rovníku, na jih od Malajského poloostrova (a tedy Malajsie), od něhož je oddělen Johorským průlivem. Na jihu hraničí s Ostrovy Riau, jež náležejí k Indonésii.
Žije zde obyvatel. Singapur tak má třetí největší hustotu osídlení na světě. Úředními jazyky jsou angličtina, čínština, malajština a tamilština. Mnohonárodnostní charakter státu je zakotven v ústavě. Většinovým etnikem jsou nicméně Číňané. Velkými menšinami jsou Malajci a Indové. -
Tchaj-wan
Tchaj-wan nebo Taiwan (, čínsky hanyu pinyin Táiwān, tongyong pinyin Táiwan, znaky nebo, tchajwansky Tâi-oân), plným názvem Čínská republika (, tongyong pinyin Jhonghuá Mínguó, tchajwansky Tiong-hoâ Bîn-kok), je ostrovní stát rozkládající se na stejnojmenném ostrově Tchaj-wan (dříve nazývaném Formosa) a dalších ostrovech u jihovýchodního pobřeží Číny. Žije zde obyvatel. Nejbližšími zámořskými sousedy Tchaj-wanu jsou Čínská lidová republika na západě a severozápadě, Japonsko na severovýchodě a Filipíny na jihu.
Čínská republika na ostrově Tchaj-wan je státoprávní kontinuitou kontinentální Čínské republiky z let 1912–1949, která byla formálně vyhlášena 1. ledna 1912 a nahradila tehdy dynastií Čching ovládanou Říši Čching. Roku 1945 získala Čínská republika správu nad ostrovem Tchaj-wan, který byl od roku 1895 součástí Japonského císařství. Koncem čínské občanské války se v roce 1949 hlavní jednotky věrné vládě Čínské republiky stáhly z pevniny na tento ostrov. Vládu nad celou pevninskou Čínou převzala Komunistická strana Číny pod vedením Mao Ce-tunga, která vyhlásila Čínskou lidovou republiku. V současnosti zahrnuje Tchaj-wan jako mezinárodně neuznaný stát vedle ostrova Tchaj-wan i Peskadorské ostrovy (Pcheng-chu) v Tchajwanském průlivu, ostrovy Lü-tao, Lan-jü, Ťin-men (v tchajwanském přepisu též Kinmen), souostroví Ma-cu (někdy též Matsu) a další malé ostrovy. -
Vietnam
Vietnam (česká výslovnost [vjetnam], ), plným názvem Vietnamská socialistická republika (česky též zkratka VSR), je stát v jihovýchodní Asii, na východě poloostrova Zadní Indie při pobřeží Jihočínského moře. Jeho sousedé jsou Kambodža, Čína a Laos. Počet obyvatel přesahuje 97 milionů a Vietnam je tudíž patnáctou nejlidnatější zemí světa a devátou nejlidnatější v Asii. Hlavním městem je Hanoj, největším Ho Či Minovo město s 9 miliony obyvatel. Oficiálním jazykem je vietnamština.
V letech 111 př. n. l. až do roku 939 bylo území Vietnamu součástí Čínského impéria. První nezávislý vietnamský stát vznikl v roce 939, po vietnamském vítězství v bitvě u řeky Bạch Đằng. Vietnamské císařství si poté udrželo suverenitu až do francouzské kolonizace v polovině 19. století, následované japonskou okupací ve 40. letech 20. století. Po jejím konci, 2. září 1945, prezident Ho Či Min vyhlásil vietnamskou nezávislost. S tím se koloniální Francie odmítla smířit a došlo k indočínské válce, v níž byli Francouzi poraženi (rozhodná bitva u Điện Biên Phủ proběhla v roce 1954). Poté byl Vietnam rozdělen na dva státy, severní, komunistický (Vietnamská demokratická republika) a jižní, protikomunistický (Vietnamská republika). Jejich konflikt vedl k vietnamské válce, s přímou účastí Spojených států na straně jižního Vietnamu v letech 1965 až 1973. Válka skončila vítězstvím severního Vietnamu v roce 1975. Vietnam byl poté sjednocen pod komunistickou vládou. V roce 1986 zahájila Komunistická strana Vietnamu řadu ekonomických a politických reforem, které umožnily rozvoj soukromého podnikání a integraci do světové ekonomiky. -
Vánoční ostrov
Vánoční ostrov (Christmas Island, Territory of Christmas Island) je zámořským územím Austrálie bez vlastní vlády (od roku 1984 je součástí australského Severního teritoria).
Nachází se v Indickém oceánu, 2360 km severozápadně od Perthu v Západní Austrálii a 500 km jižně od Jakarty v Indonésii. -
Čína
Čína, plným názvem Čínská lidová republika , zkratkou ČLR (mezinárodně CN), je stát ležící ve východní Asii. S 1,4 miliardy obyvatel je Čína, spolu s Indií, nejlidnatější zemí světa, rozloha 9,6 milionu km² ji činí čtvrtým největším státem. Čína se rozkládá napříč pěti časovými pásmy a sousedí se 14 zeměmi, což je po Rusku druhý nejvyšší počet na světě. Země se člení na 23 provincií, pět autonomních oblastí, čtyři přímo spravovaná města (Peking, Tchien-ťin, Šanghaj, Čchung-čching) a dvě zvláštní administrativní oblastí (Hongkong a Macao). Hlavním městem Číny je Peking, nejlidnatějším městem je Šanghaj.
Čínská civilizace, rozvíjející se původně v úrodném povodí Žluté řeky ve Velké čínské nížině, patří k nejstarším na světě. Byť jsou její počátky zahaleny v mlze legend, obvykle se umisťují do období 2000 let př. n. l. Čínský stát několikrát v dějinách zmohutněl, byl rozbit, a pak se znovu sjednotil. Ve fázích vzmachu byla Čína vždy přední světovou ekonomickou mocností, mimo jiné díky proslulé Hedvábné stezce, a také místem rozvoje vědy a technologií - lze jí připsat vynález kompasu, papíru, střelného prachu či knihtisku. 19. století bylo pro Čínu ovšem dobou stagnace, opožděného pronikání rysů moderní civilizace i ponížení mocenského. To vedlo v roce 1912 k pádu tisíciletého monarchického systému a vzniku republiky, jejíž modernizační snahy byly však zabrzděny občanskou válkou mezi nacionalisty a komunisty (od 1927) a agresí Japonska (od 1937). V roce 1949 nakonec zemi, až na malý ostrov Tchaj-wan, ovládli komunisté. Vytvořili totalitní systém s centrálně řízenou ekonomikou. Řada společenských a ekonomických experimentů, jež vyvrcholila tzv. kulturní revolucí, vedla však jen ke stagnaci, byť Čína dosáhla jistých úspěchů diplomatických (od roku 1971 se stala stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta, když bylo toto postavení odepřeno Čínské republice čili Tchaj-wanu) a vojenských (vstup mezi jaderné velmoci). Skutečný rozmach však přinesly až ekonomické reformy Teng Siao-pchinga započaté roku 1978, které v Číně zavedly volný trh. Zahájily období bezprecedentního ekonomického růstu. S tím šel ruku v ruce růst geopolitického vlivu a zisk statusu supervelmoci. Trauma velmocenského ponížení z 19. století bylo symbolicky překonáno i tím, když Čína dostala pod svoji kontrolu poslední evropské kolonie na svém území, tedy Hongkong a Macao. Vznáší nárok i na ostrov Tchaj-wan a několik dalších menších území, tyto oblasti jsou však spravovány vládou Čínské republiky, která prozatím ale nechce být samostatným státem a formálně si nadále činí nárok na vládu v celé Číně. Ačkoli reformy Čínu velmi přiblížily západnímu ekonomickému modelu a životnímu stylu, v oblasti politické si uchovává systém vlády jedné strany a rysy diktatury. -
Trinidad a Tobago
Trinidad a Tobago, plným názvem Republika Trinidad a Tobago, je ostrovní stát v Karibském moři při severním pobřeží Jižní Ameriky na dvou ostrovech, Trinidadu a Tobagu a dalších 20 malých ostrovech.
Většinu povrchu Trinidadu tvoří ploché či mírně zvlněné roponosné sedimenty. Na pobřeží jsou četné bažiny. Jih ostrova je obklopen korálovými útesy. Značnou část ostrova pokrývá deštný prales. -
Palau
Palau, plným názvem Republika Palau, je ostrovní prezidentská republika ležící v Tichém oceánu asi 500 km východně od Filipín. Tvoří nejzápadnější součást souostroví Karolíny. Do roku 1994 bylo Palau poručenským územím OSN pod správou USA. Republika Palau je tedy jedním z nejmladších států světa. Metropolí je město Koror, hlavním městem je však sídlo Ngerulmud ve státě Melekeok na ostrově Babeldaob. První zaznamenaná mapa tohoto ostrovu byla zakreslena českým misionářem Pavlem Kleinem na základě popisu Palaunů, kteří ztroskotali na samarském pobřeží ve Filipínách.
Počátky palauské historie jsou zahaleny tajemstvím. První obyvatelé Palau přišli na ostrovy okolo roku 1000 př. n. l. pravděpodobně z Filipín, Indonésie, Nové Guineje a Polynésie Před obdobím kolonialismu měli Palauané komplexní matriarchální společenské zřízení, ve kterém majetek ve vlastnictví klanu dědily ženy. -
Severní Mariany
Severní Mariany (, chamorro: Sankattan Siha Na Islas Mariånas, karolínsky: Commonwealth Téél Falúw kka Efáng llól Marianas) jsou nezačleněným územím a Společenstvím Spojených států tvořeným patnácti ostrovy v souostroví Mariany ležící v západní části Tichého oceánu. Nejjižnějším ostrovem v souostroví Mariany je ostrov Guam, který je sám o sobě dalším ostrovním územím USA.
Ministerstvo vnitra Spojených států amerických uvádí, že rozloha ostrovů dosahuje 475,26 km². V roce 2010 bydlelo na ostrovech 53 883 obyvatel. Většina obyvatel žije na ostrovech Saipan, Tinian a Rota. Ostrov Pagan byl naopak evakuován kvůli vulkanické erupci. Administrativním centrem je vesnice Capitol Hill na severozápadě Saipanu. Jako hlavní město někdy je uváděn celý ostrov Saipan.