Mapa - Nagykanizsa (Nagykanizsai Járás)

Nagykanizsa (, či Großkirchen, dříve též:, ) je maďarské město ležící v župě Zala v regionu Západní Zadunají v jihozápadní části země. Leží na průplavu, spojujícím řeku Zala s Murou.

Nagykanizsa, náměstí císařovny Alžběty a radnice v centru města Původně zde sídlili Keltové, Římané, Avaři a Slované.

První zmínka o městě s názevm Knysa pochází z roku 1245. Původ jména je (západo- nebo jiho)slovanského původu s významem „kníže“ (srov. srbské knez).

Na počátku 14. století postoupil král Karel Robert z Anjou tuto oblast rodu Kanizsayů, kteří zde postavili hrad. Stále se blížící turecké nebezpečí mělo značný vliv na toto město – při prvním obléhání Vídně byla Kanizsa vypleněna Osmany postupujícími dále na sever. Vpády Turků a loupeže byly stále častější Po pádu Szigetváru v roce 1566 byl hrad zmodernizován, ale i přes obranu pod vedením Györgye Thury byl Turky v roce 1600 zabrán a zůstal po 90 let jejich oblastním sídlem. Stejně jako v případě Egeru nedokázali Habsburkové vyjednat předání města při mírových jednáních s Turky na počátku století. Do ruin místního hradu byla nastěhována posádka, čítající něco přes tři a půl tisíce tureckých vojáků. Ve městě působili dále muezzín a jeden učitel. Obraz města pod tureckou mocí podal cestovatel Evliya Çelebi, který poznamenal existenci vícepatrových domů (postavených většinou ze dřeva), náboženské školy (medresy) a dvou lázní. Kromě porobeného maďarského obyvatelstva zde tehdy žili příslušníci dalších národů Osmanské říše, např. jižní Slované.

Teprve po druhém tureckém obléhání Vídně na konci 17. století přišla smělá habsburská protiofenzíva, která přinesla definitivní opětovné získání částí Uherska zabraných Turky. Ta znamenala také osvobození pro Kaniži. Dne 13. dubna 1690 vydala zcela obklíčená a od přísunu potravin odříznutá turecká posádka město, výměnou za slib míru, který křesťané skutečně dodrželi.

V polovině 19. století byla Nagykanizsa s 13 000 obyvateli nejlidnatějším městem v župě Zala. Od roku 1860 vede do Nagykanizsy i železnice; postavená nejprve z dnes slovinského Pragerska a později doplněna i o úsek do Budapešti. Průmysl se však rozvíjel v Nagykanizse ještě předtím. Již ve 40. letech 19. století zde byla postavena Weiserova továrna na výrobu různých strojů. Železnice však učinila z města důležitou zastávku na cestě z Budapešti do Chorvatska a směrem k pobřeží Jaderského moře. V 90. letech 19. století byl zprovozněn pivovar, dále továrna na kartáče, lihovar a cihelna. Značný rozvoj zaznamenalo i školství; od roku 1867 zde bylo otevřené gymnázium. V roce 1886 byla zřízena průmyslová učňovská škola. Roku 1885 byla zprovozněna i první nemocnice. Začaly vycházet pravidelné noviny a časopisy. V roce 1860 mělo město 18 000 obyvatel a roku 1910 už 28 000. Pivovarský průmysl a později také těžba nafty se ukázaly být dominantními oblasti průmyslu v meziválečném období, byť vznik nových hranic trianonskou smlouvou způsobil Maďarsku značné ekonomické škody.

Dne 1. dubna 1945 bylo město osvobozeno jednotkami Rudé armády s pomocí armády bulharské. Poválečná obnova byla nesnadná a 50. léta hospodářsky složitá. Vzhledem k politické roztržce mezi zeměmi Východního bloku se sousední Jugoslávií došlo k útlumu hospodářských vztahů i dopravy, což se samotné Nagykanizsy, vzdálené jen 15 km od hranice se současným Chorvatskem, velmi dotklo. V období až do pádu komunistického režimu bylo město do jisté míry modernizováno, v severní části byla vybudována rozsáhlá továrna na výrobu žárovek (dokončená roku 1965). Na jeho východním okraji vznikla např. panelová sídliště (Keleti városrész).

Po roce 1990 a politických změnách se město stalo opět sídlem župy.

V roce 2010 byl vyhlášen projekt rozsáhlé přestavby a renovace historického jádra.